hills background

Africké dobrodružství #1

20.03.2017

Roman Kalabus a Zbyněk Duchoň se z Valašska vydali mapovat traily do J.A.R. a Království Lesotho. O expedici jsme psali již dříve (https://rockmachine.us), nyní Vám přinášíme zápisky z deníku Romana. Tři Rock Machine stroje, tři týdny a tři dobrodružná počtení na následující dny.

Takže bylo, nebylo, za devatero horami, devatero moři, devatero pouštěmi a milionem zpomalovacích prahů se nachází Jižní Afrika. No ale o tom až později...

Věci do kufru a do báglu, kolo do futrálu i s vercajkem a ve středu ráno 8.2. v 8 50 ze Vsetínského nádraží směr Praha. Tři kola se špatně transportují, nicméně vše klaplo. Na hlaváku už čeká dodávka a šup na druhý terminál Letiště Václava Havla. Prvotní chvíle obav, jestli nemáme nadváhu bagáže, bere za chvíli za své a po pár minutách se odlepujeme od země, abychom se k ní zase přilepili v Mnichově. Tady na kuráž před 12-ti hodinovým letem dáváme nějaký to chmelový zlato. Šup do obrovského letadla South Afrika Airlines. Letu se vždycky hrozně bojím, neboť jak říkám, co si neřídím sám, tak su vždycky na nervy. Ráno se při pohledu z okna Airbusu pod námi objevuje jižní část Afrického kontinentu. Na obrazovce s aktuální polohou letu se střídá země za zemí, valíme si to 860 kiláků za hodinu. Přistání úplně na pohodu, jako když parkuju večer před zavíračkou před hypermarketem a nikdo mi to nekomplikuje. Ještě jedna obava nás vnitřně užírá. Snad všechny zavazadla doletí s námi a budou v pořádku. Uf. Byly.

Po přistání, kdy s námi byl ještě jeden člen výpravy, Viktor, který se přidal v Praze, volá objednateli našich služeb Mirkovi, že jsme v Johanesburgu na letišti. Mirek nám přes sluchátko mobilu oznamuje, že mu na jeho expedičním Lande Roveru zřejmě prasklo těsnění pod hlavou a že čeká na náhradní vozidlo. Po čtyřech hodinách strávených v obchoďáku, který je součástí letiště, se Mirek objevuje. Posíláme na dlouhou dobu naposledy nějakou fotku na naše FB profily a vyrážíme. Kola na vozíku za autem, na střechu pod síť futrály od kol. Vyzvídáme od Mirka prvotní informace a někdy vidíme trošku chaos na cestách. Mirek nám říká větu, která nám bude dělat společnost na celé tři týdny putování. Ta věta nás připravuje na to, abychom nebyli z ničeho překvapeni nebo zklamáni a zní: To je Afrika. Že ji budeme hlavně se Zbyňkem používat každý den několikrát, to jsem tak nějak předpokládal a asi se začne používat i u nás na Valašsku. Po několika stovkách kilometrů se blížíme na místo našeho prvního noclehu. Městečko se jmenuje Memel a my z něho hned udělali Mrmel. Jedeme se ubytovat na farmu v místě absolutní roviny, výškoměr i přesto ukazuje 1650 m.n.m.. Vlastně takové hodně, ale hodně placaté místo cca 40 metrů nad vrcholem naší Sněžky. Večer jsem ještě slyšel od Zbyňka větu: „To je Afrika“. To po té, co jsem před tím uslyšel velmi zblízka ránu jako z děla, když jsem vcházel ze zahrady do pokoje, kde jsme spali a trefil jsem svým trošku větším nosem v poměrně velké rychlosti zavřené dveře z absolutně čistého skla. Trošku krve, náplast teď už přes nos velikosti Bolka Polívky a zmíněná věta se Zbyňkovy drně. Usínáme a ráno po osmé hodině vyrážíme. Kola na auto, šup do bikového skafandru, hlavně vzít vodu do báglu na pití. Ráno v půl deváté je 26 °C ve stínu. Majitel nás navádí svým terénním pickupem na farmářskou cestu, kterých je tu dle jeho slov nespočet kilometrů. Po cca 30-ti minutách v autě nasedáme na kola instruování místní poměrně přísnou, ale o to krásnější farmářkou, co můžeme a co ne. Hlavně zavírat brány na cestách!!! Při představě, že by nás za to pak nemučila ona, ale ti dva černočerní chlapíci na korbě jejího auta, jiná možnost než zavírat brány ani člověka nenapadá.

Vystoupáme do výšky k 1900 m.n.m., samozřejmě zavíráme brány. Zbyněk s Viktorem se zastavují na místě s rezervoárem vody pro dobytek. V této lokalitě se hodně farmaří a je to jeden z hlavních zdrojů obživy místních lidí. Já se vydávám ještě chvíli na průzkum sám. V dálce se objevuje stolová hora. To jsem ještě nevěděl, že charakter pohoří tohoto druhu tu bude převládající. Imponuje mě to a po pěšině vyšlapané zřejmě zvěří se ještě odvažuju blíž k hoře. Slyším chlapi, jak pískají a volají, ať už se vrátím. Stezka se vlní a je to poměrně pěkné ježdění. Vracím se za nimi z výšky 1960 m.n.m.. Následuje cca 4 km dlouhý sjezd po farmářských cestách, které ale nejsou nudné a fakt baví. Přesun zpět do Memel byl už trošku náročnější. Cesta jde prakticky rovně bez zatáček a je to nahoru dolů, nahoru dolů. Po 12oo rychlá sprcha a odjíždíme. V „centru“ městečka ještě tankujeme. Zvědavost nám nedovolí neprojet hlavním bulvárem. Obchody v chatrčích, posedávající domorodci, všude parkující pickupy… typický obrázek mnoha míst v JAR. Hodiny v teréňáku nijak nevadí. Charakter krajiny se začíná měnit a cesty se víc kroutí. I když je teď v Africe teprve období konce léta, tma je již před 19-tou hodinou. V dálce se objevují hřebeny Dračích hor. Ty však budou předmětem naší návštěvy až v druhé polovině naší výpravy. Přijíždíme na místo našeho dalšího pobytu. Ubytování v africké chatrči na hranici národního parku Goldengate se pro nás stává domovem na devět dnů. Mirek s Viktorem odjíždějí za klienty žít si jejich příběh. Ten náš si začínáme psát sami. MTB průvodci touto lokalitou nám nabízí 5 lokalit. Ovšem pozor. Mapy zde neexistují a pokud nějaké jsou, tak pouze formou ručně kreslených situačních plánků, které se zde šíří formou samizdatu J. V sobotu ještě po přesunu chvíli lelkujeme v chatrči a pak kolem poledne vyrážíme na průzkum místa. Nedaleko se nachází luxusní ubytovací resort Kiara, kde je restaurace a menší krámek. Na kolech vyrážíme do kopců do centrálního info centra národního parku Goldengate, které je cca 7 km od naší chatrče. Než se podělím o to, co nám na „Íčku“ řekli, musím se ještě zastavit u popisu našeho devíti denního ubytování. Cca 1 km od hlavní silnice spojující město Clarens a Goldengate je místo jako z filmu. Nad vodní plochou se ze dvou stran vzpínají stolové hory spojující se do jednoho hřebene, který pak pokračuje do národního parku. Chatrče jsou tu dvě vedle sebe. Decentně vybavené, malé okna, ale sprcha a splachovací záchod hned vedle manželské postele. Je tu velké množství různých barevných ptáků, obavy máme ze hmyzu, který je tu krapet větší než u nás doma. V kombinaci s mezerami mezi dveřmi a jejich rámem a při vzpomínce na moji silnou alergii na píchnutí hmyzem, kdy se mi vybaví vždy okamžik mé klinické smrti, pravda silný zážitek. Přímo cestou k naší „vilce“ je velké množství volně se pohybujících králíků a spousta nádherných koní. Ale zpět k pátrání po možných mtb lokalitách. Na centrálním Infocentru se dozvídáme, že na kolech se můžete pohybovat po NP pouze po povolených vesměs zpevněných cestách, pohyb po nich je zde však zpoplatněn, podobně tak i pěší trasy. Ten den už nic jiného než pivko a večeři nestihneme. U piva pak ještě rozebíráme chování místních řidičů. Teď se omlouvám všem, kdo mě nařknou z xenofobního obviňování, ale platí tu, že bílý řidič tě na kole objíždí opravdu ze široka a ještě tě zdraví, zatímco černoši řídící své káry prakticky nemění směr své jízdy. V hlavě bojuji s myšlenkami, proč tomu tak asi je, ale ty si nechám jen pro sebe a na papír je zveřejňovat nebudu.

V neděli vyrážíme na naše první cyklo dobrodružství. Cestou k místu nákupu povolení ke vstupu do Goldengate vidíme první africké zvířata. Opice, antilopy. Po chvíli také pakoně a nespočet různých druhů ptactva. Nakonec našlapem cca 35 km a mapujeme i přilehlé pěšiny. Mám hroznou chuť se po nich alespoň kousek vydat, ale zodpovědnost za budoucí zdárné nastavení projektu a hlavně Zbyňkovo varování, ať nejsem blbej a neriskuju, mě udrží na zpevněných cestách. Dostáváme se k hranici 2000 m.n.m. na kole. Určitě to není nuda. Vidíme stáda různých druhů zvěře pohybujících se po neuvěřitelně zelených horách pospolu, projíždíme dlouhý brod přes lagunu, hluboký po osu našich 27,5 palcových kol. Trasa je rozdělená do dvou okruhů, při čemž ten druhý je okořeněn o místo, které návštěvníka vede k restauraci. Není to však hospoda ledajaká a kdo očekává, že si v ní dá třeba něco na zub, tak nedá. Je to totiž budova, ze které můžete sledovat, jak zde žijící ptačí dravci hodují nad mršinami antilop a podobně. Hodně dramatické místo. Plni zážitků se vracíme po půl dni do naší milované africké salaše a plichtíme něco na zub a kujem plány na pondělí. Vstáváme na pohodu v 8 hodin, rychlá snídaně, foťák, objektivy, po večírku vymazaná paměť v hlavách se spoustou prostoru na nahrání nových zážitků. A že v pondělí bylo opravdu co si pamatovat. V místě zvaném Di Bus /fakt taková drsná hospoda s rezavým červeným autobusem jak z amerického středozápadu/ dostáváme zase ručně kreslený plánek mapy pro mtb. Chlapi co dělají v Čechách mapy, tu určitě vydělají majlant na přípravě map. Vůbec, jak později zjistíme, velmi mnoho tratí v oblasti je určeno nejen pro horské kola, ale i pro pohyb na čtyřkolkách. Příběh pondělka začíná. Rozjíždíme se po pěšině, která se po chvíli mění v divokou klikatici se strmými výjezdy a ještě prudšími sjezdy. Označení Hard na plánku fakt sedí. Po chvíli se objevuje značka lebky se zkříženými hnátami. Tak to začínáme pěkně z ostra, si říkám. Zjevně se tu nedoporučuje sjet z trasy mimo. No když už jsme tu za prací, tak to musíme projet, to je přece jasné a adrenalin v těle geometrickou řadou stoupá. Před námi brod, těžko se určuje hloubka, Bylo to zase cca po osu kol, tentokrát však měkký podklad a technicky náročnější na projetí. Pokračujeme po tenké lince, z obou stran nepropustná džungle. Pocit, jestli můžeš šlápnout mimo linii trailu kvůli tomu, jestli tam není nějaká hnusná bestie, co tě kousne, je poměrně zásadní pro rychlost naší jízdy. Vidím hada s červenou hlavou. Zajímavé je, že člověk dokáže zrychlit podvědomě i do kopce, kde se ti normálně zvedá přední kolo. Zbyněk taky přežil a protože tu potvoru neviděl, šlape si svoje. Nedivím se mu. Foťák s objektivy a clonami fakt váží. Dojíždíme k roklině, která je na plánku jako jeden z cílů naší cesty. Vidíme opice, jak se mrštně pohybují po skalkách a mezi stromy. V dálce vidíme skalní plotny. Jako v Utahu. To musíme zkusit. Fotíme a radost z místa nám nekazí ani můj první defekt. Vracíme se zpět k Di Bus přes další úseky džungle a brod, kolem chatrče evokující hororové filmy. Tak tenhle fakt těžký trail musíme spláchnout pár kousky piva.

Další den sháníme info o nástupních místech na mtb lokality v dostupném okolí. Přeprava na ně po rozpálených silnicích není jednoduchá a bere spousty sil díky hroznému horku a vysoké vlhkosti vzduchu. Teplota se tu klidně vyšplhá v této výšce i k 36°C. Není zde připojení k wi-fi, tak pomocí sms zpráv získáváme vytoužené souřadnice. Z nich vyplývá, že dvě z předpokládaných pěti lokalit bez přesunu autem nejsme schopni navštívit a tak na jejich návštěvu počkáme, až se chlapi pro nás vrátí a cestu do Lesotha tak budeme muset o den posunout, protože ty dvě lokality prostě musíme vidět. Ale zpět k naší Valentýnské výpravě. Natáčíme pár lehce romantických videí s Valentýnskou tématikou a pak vyrážíme. Naším cílem je místo zvané Rebellie Game farm. K odbočce na ni musíme v hicu jet zase deset km po asfaltu. Naštěstí zde není provoz a první dojmy a zkušenosti mě utvrzují v tom, že silničáři by si to tady užili. Profil silnice mění rytmus a podle toho, co jsme projeli, tak by si tu stovečku denně road jezdci užili. My však odbočujeme podle navigace k uvedenému cíli po farmářské cestě. Už ten přesun nám dal na enduro kolech s plnými bágly pěkně zabrat a cestou jsem měl v hlavě myšlenky, že asi začnu zase chodit do sauny, protože tam bude chladněji než tady. Afrika mě učí hospodařit s fyzickou energií a dodržování pitného režimu.... pokračování již brzy!

Rock Machine Výskum&Vývoj

Vášeň. Poslanie.

Ak chceš zapaľovať, musíš horieť! Od prvého náčrtu tužkou, cez testovanie prototypu a vychytávanie chýb až po hotový produkt testovaný našimi inžiniermi v prísnych podmienkach a na trailoch nami a našimi ambasádormi.

Nasleduj kmeň

My všetci sme tvorcovia. Tvoríme komunitu, kmeň, rodinu Rock Machine.


Sleduj nás na sociálnych sieťach a zdieľaj svoje zážitky na biku s hashtagom


#intrailwetrust