hills background

Africké dobrodružství #3

24.03.2017

Třetí díl afrického dobrodružství Romana Kalabuse, Zbyňka Duchoně, Blizzarda a Blizze se nese na Rock Machine podnose!

Ráno se mi popravdě moc nechtělo. Čeká nás závěrečný den na úpatí hor parku Goldengate. Zbyněk se ujímá snídaně a po chvíli, kdy si nepřisedám, mi začíná říkat, že už chápe „některé“ mé příbuzné, že je tak trochu slušně řečeno štvu. Ptám se proč. Dozvídám se, že si myslel, že když už se s tím dělá, tak si myslel, že budeme snídat spolu. Je to prostě romantik. Vyjíždíme a beru pevňáka. Do videa se mu omluvím za snídani a valíme na průzkum snad lepších trailů na Bokpoort farm. Docela to odsýpá. Vyšlapeme na start areálu, potkáváme spoustu aut a asi budu nejspíš v nějakém rodinném albu jihoafrické rodiny. Už v pátek si mě fotili v národním parku. Určitě se zeptáte proč. Protože jsem si k báglu na zádech přidělal malou vlajku Česka. Zřejmě to působí exoticky. Dokonce potrubovali policejní auta atd. Tajně doufám, že je to kvůli výkonu a té vlajce a ne proto, že náš nechvalně profláknutý rodák Radovan Krejčíř zrovna bručí v nápravně výchovném zařízení tady v JAR. Ale zpět na start trailu. První kilák jsme už jeli v pátek. Trochu vyděšený jsem z koní volně se pohybujících kolem tratí. Přichází brod a za ním velká neznámá. Nemám nějak vnitřně nejlepší náladu a říkám si, teda vnitřně doufám, že to zas není nějaký černočerný masakr. Už v půlce brodu, kde mám vodu nad kolena, se zasekávám a uvízl jsem v naplaveném bahně. Kdybych řekl, že jsem v tu chvíli láteřil, lhal bych.

Bylo to pravé valašské nadávání se spoustou sprostých slov, ani jsem nevěděl, že dokážu tak dlouho nadávat. No naštěstí to ten den na trailu bylo skoro naposled. Stoupáme takovým korytem cca 40 cm širokým místo tratě, kdy pokud trošku zavrávoráš, okamžitě bereš pedálem hlínu. Pak se to lepší. Potkáváme koně, pak koně a na nich lidi. Vypadají úplně v klidu. Přes skalní bloky klesáme k brodu a po trailu docela příjemně stoupáme. Je to fakt hravé a baví mě to. Kolo funguje úplně skvěle, jsem z toho úplně na větvi. Na ní jsem taky asi po kilometru skoro skončil. Trail vedl celou dobu ve stěně, pod tebou díra, která nabírala postupně výšku na několik desítek metrů. Nad tebou skalka. Pamatuju se na svoje ježdění na Gardě před x lety, kdy jsem na takovémto druhu trailu používal spešlácké enduro jako odrážedlo. Tady si šlapu. Člověk se hold furt učí. Až po místo, kdy byl skalní blok mazlavý. Naštěstí jsem zvyklý mít DX espédéčka na volno. Proto jsem zázračným způsobem nějak seskočil a sklouzl se po skalce asi metr, kde mě zabrzdila hlína. Kolo šlo kousek dál. Naštěstí nespadlo. Křičím na Zbyňka, ať to jde pěšky. Není na rozdíl ode mě magor a jde to pěšky. Nasedáme a valíme ještě dva kiláky po pěkném trailu jemně do kopce, není to ani poznat. Mezitím se začalo na obloze odehrávat peklo. Směrem, kde bydlíme, je černo černá tma. Je vidět jak se kousek od nás snášejí provazy vody. Přidává se detonace hromů jako HROM. Jedu ještě kousek. Začíná valit. Rychle nepromok na baťohy a bundy. Za obloukem stolové hory je jiný svět. Zase neprší. Ale ty rány z nebe jsou krutým varováním. Ve výšce 2 km neexistují žádné stromy, není tu ani blízko nějaký skalní převis. Jako ateista marně hledám nějakou modlitbu. Babička mi říkávala, abych chodil do kostela. No co už. To je Afrika. Blizz funguje skvěle. Fakt nekecám. Su z něj u vytržení. Teda až na okamžik, kdy jsem píchnul trojkovou gumu. To byla maturita to sundat. Měníme a déšť nás míjí. Prozatím. Makáme zpět k chatrči, jde to. A už to nejde. Záplata asi nebyla provedena úplně nejlépe. Dávám duši z endura, za vydatného lijáku dojíždíme k chatrče. Jezero pod ní je o čtvrtinu větší. Ani se nevysvlékám a jdu ve všem, co mám na sobě, do sprchy. Beru mýdlo s jelenem a měním se v pračku. Jelen funguje i na vlasy. No ale ve finále to byl další parádní den….. Večer doráží z cest druhá půlka výpravy. Kujeme plány na druhou půlku africké mise a daří se nám při posezení u piva resetovat hlavy.

Bohužel ráno silně prší. Řešíme co dělat. Zůstat ještě jednu noc v chatrči nebo se rozjet i v lijáku do další oblasti. Tou má být Camelrock a Union. Oba se nacházejí kousek od hranice s Lesothským královstvím. Racionalita v nás vítězí. Nebereme kola. Za lijáku se rozjedeme SUVéčkem nejdřív na nákup do přátelského Clarenc. Nakupujeme potraviny i do Lesotha. Ani Mirek, který akci organizuje a v Afrických zemích je jako doma už přes deset let s Lesothem nemá zkušenosti. Vyzvídáme, co si myslí, jak to tam bude vypadat. Nic jsme z něj nedostali. To nás čeká až zítra. Dojíždíme těsně kolem hraničního přechodu do Camelrock. Je zde poměrně pěkný ubytovací resort, vstřícná paní majitelka. Hned od ubytování je nástup na dva traily. Podle informací je zde několik desítek kilometrů trailů, dají se různě propojovat. Zatímco Mirek zjišťuje ceny ubytování, my se Zbyňkem jdeme na průzkum. Že to tu z hlediska trailů bude super, naznačuje již kvalita značení. Zatímco v dosavadních lokalitách jsme jezdili vesměs po přírodních trailech, tak tady je zjevně od prvních metrů vidět, že si stavitel a traséři s linií moc pěkně pohráli. Jdeme cca 3 km, trail vede i přímo pod vodopádem. To je pecka. Vracíme se zpět k autu a hrozně mě mrzí, že nemám kolo. No nedá se nic dělat. Ještě zajedeme cestou zpět jednou do Clarens, koupím pár věcí na památku a vydáváme se zpět do chatrče. Tentokrát už opravdu na posled.

Ráno v 7oo jsme už všichni vzhůru a balíme věci. Docela rychle jsme v autě, kola na vozíku a plní očekávání vyrážíme. První co bude velká premiéra, je hraniční přechod do Lesotha. Cca 500 metrů od včerejšího Camelrock trail centra je budova celnice patřící pod JAR. Vystupujeme z auta, jdeme individuálně k přepážce. Výstupní razítko do pasu nám dává v uniformě oblečený jihoafrický policista. O dvě stě metrů dál je budova celnice Lesothského království. Je skoro stejná jako ta patřící JAR. Že to v Lesothu vypadá ale podstatně jinak než v JAR, je patrné ihned při pohledu na našeho odbavujícího policistu, nevím, jak bych ho popsal a zařadil. Vypadá tak nějak divně. Teda je to normální černoch, ale má na sobě zřejmě vojenské nebo policejní kalhoty, ale nahoře místo uniformy mikinu Adidas. Vyplňujeme vstupní papíry, vyptáme turistického tištěného průvodce a jedem. Už od první chvíle vidíme místní domorodce. Jsou to samozřejmě také černoši, ale vypadají úplně jinak. Možná si na fotkách uděláte obrázek sami. Jsou jiní už jen tím oblékáním. Všichni jsou zahaleni v takových dekách, mají pro Lesotho typické klobouky. Ty jsou vidět i na poznávacích značkách aut. Tam kde my máme symbol EU, mají oni klobouk.

Všechny auta jsou tu z 90% pickupy a dodávky Toyota a ten zbytek jsou Fordy. Jiné auta jsme tenhle den nepotkali. Projíždíme prvními vesnicemi. Kruhové chatrče uplácané z hlíny na úbočích hor, jsou místy polorozpadlé. Zděný domek je vidět málokde. U cest se pasou převážně krávy a u nich stojí místní pastevci zavinutí do dek. Stále silně prší. Začínáme pomalu nabírat nadmořskou výšku. Z nejnižšího bodu (1650 m.n.m), kterým byl hraniční přechod u Camelrock se doslova vlečeme do vysokých hor. V jejich nepopsatelné kráse a zároveň jakési syrovosti jsou v dáli sem tam rozmístěné chatrče. Někdy jsou jich shluky, takové vesničky. I v dešti si velmi skromně zahalené děti hrají venku. U silnice, po které jedeme, vidím mezi domorodci v holínkách jít bosou dívku. Musí jí být hrozná zima. Člověk si uvědomí, jak se my máme dobře a napadnou ho myšlenky, jak jim pomoct. Máme strach zastavit a tak valíme pořád do kopců. Naše auto plně naložené a s těžkým vozíkem ztrácí místy dech. Potřebujeme hygienickou přestávku. Vyhýbáme se tak tak protijedoucímu kamionu, naštěstí Mirek včas sjel mimo cestu. Objevuje se nádherný vodopád, abych nekecal jak velký, tak jen řeknu několik desítek metrů. Kousek za ním je záliv nad propastí, kde zastavujeme a necháváme řidiče a auto na chvíli vydýchat. Pár fotek a jedem dál. Jsme už dávno nad dva a půl tisíci metry nadmořské výšky a stoupání je tak prudké, že se naše auto zastavuje. Nedá se rozjet ani na první rychlostní stupeň. Zachraňuje nás zařazení redukce a pomalý posun do výšek stále pokračuje. Jsem úplně v transu z toho, co vidím venku kolem sebe. V ostré zatáčce stojí totálně „vybydlený“ kamion s ulomenou nápravou. Podle stavu tady odpočívá minimálně dva roky. To se snad ani nedá objet. Dalo. Ty stoupání snad přesahovala 30%. Fakt jsme ještě nikdy nic takového neviděli. Dojeli jsme do sedla 2850 metrů vysoko. Trošku klesáme. Všude kolem divoké řeky a věřte či ne, i tady jsou typické kruhové chatrče a žijí zde v těchto drsných podmínkách lidé. Později se dozvídáme, že jejich jedinou obživou je pastevectví. U soutoku řek opět začínáme stoupat. Je chladno, pořád a pořád prší. Jsou to hodně drsné hory. Už jsme ve výšce 3 kilometry a .. a silnice pořád stoupá. Výškoměr se dnes zastavuje na metě 3279 m.n.m.. Kousek sjíždíme do jediného lyžařského areálu na jižní časti Afriky, který se jmenuje Afriski. Otvíráme vstup do budovy, kde chceme strávit tři noci. Naše oči nevěřícně nějak nepřebírají, že tohle je místo k bydlení. No pokud jste sledovali hru Pevnost BOYARD, tak v takových menších celách bez oken s palandami nad sebou máme spát. Zbyňkovi to připomíná miniaturní byt s filmu Nástrahy velkoměsta. No co se dá dělat. To zvládneme, to je Afrika. Jinak resort Afrikaski je luxusní středisko s moderním zázemím i zasněžovacím systémem. Jsou zde moderní sruby, které připomínají domy s Islandu a to nejen svým architekturou, ale i posazením do krajiny a jejím charakterem. Personál je první den příjemný. No ale jsme tu kvůli kolům. Na recepci mě oslovuje kluk a říká, že pracoval ve Špindlu jako lyžařský instruktor. Měl jsem na sobě bundu horské služby. Hned se mě ptal, jestli u záchranářů dělám. Zajímavé. Uprostřed téměř středověku je lyžařský resort a v něm v zimě prej pracovali dva Češi jako lyžařští instruktoři. Říkám si no ty v..e .

Seznamujeme se s Jasonem Maiem, místním stavitelem a správcem trailů. Koukáme na mapu místních trailů a na videa odsud. Hlavní tváří resortu je Greg Minaar, skvělý DH jezdec a mistr světa v této disciplíně. Jdeme se za deště, který neustává projít po místních trailech. Je tu super udělaný dirtový bike park. Vedle něho jsou čtyři DH lajny, z toho dvě jsou jetelné i pro zdatnější trail bikery. Už při chůzi do kopceje cítit nadmořská výška. Cítím srdce opravdu mlátit až do ohryzku. Musím odpočinout a kopec zdolávám s přestávkami. Chlapi to otáčejí o pár stovek metrů dřív než já. Jsem totiž zvědavý a mám rád výzvy, jinak bych tu nebyl. Zkouším pevnost odpalů a některé modelace prvků vidím poprvé. Z toho mám vždycky radost, to člověka posouvá dál. Každá takováto zkušenost. Už teď vím, že tady ježdění nebude pro každého. Nejde ani tak o technickou zdatnost, ale o zdatnost fyzickou. Tady opravdu neujedeš na plno první den nějaké převýšení notabene technické. Jak zjišťuju následující ráno, tak ani druhý den to není žádná sláva. Konečně neprší, bereme mapu do báglu a vyrážíme. Zdoláváme necelých 300 výškových metrů s přestávkami právě kvůli srdeční činnosti. Přijíždíme na nejvyšší bod naší tří týdenní poutě. Výškový bod je dle GPS 3325 metrů nad mořem. Kluci přijíždějí vzápětí. Na hoře je polorozpadlá chatrč. Úplně nahoře si s nadsázkou připadám jak na Radhošti. Asi nějaká stará kaple, zasvěcená místnímu Radegastovi. Vždycky mě napadají různá srovnání, vesměs komická. Ten pocit být takhle vysoko umocněný o premiéru je fakt dobrej. Spouštíme se prvním trailem dolů. Viktor jede něco podobného poprvé. Začínáme teda pěkně zostra. Trail má charakter enduro ježdění. Jedeme fakt opatrně, na oči. Spadnout tady může být velký problém. I tak je to moc pěkný úsek. Zapomínáme na problémy s nadmořskou výškou. Baví nás to všechny tři a Viktor válí. Pak sjíždíme na další úsek. Jsou to ve většině gravity traily kombinované s jízdou po vrstevnici. Potkáváme místního pastevce. Zastavuju a ptám se ho, jak se jmenuje. Tohle jméno si budu pamatovat celý život. Mochadu je mladý kluk, který je zřejmě nejvýše působícím pasákem v Africe. Rozuměj pasákem zvířat. Sundávám rukavici a podávám mu ruku. Samozřejmě, že musíme udělat společné fotky. Loučíme se a naše cesty se dnes ještě jednou potkají. To když projíždíme jeho smíšeným stádem zvířat. Průjezd po trailu mezi horskými ovcemi, kozami, osly je další premiérou. Všechny zvířata nakonec z trailu utekly a tak pojedeme ještě jeden krásný úsek nad útesem, pod kterým je ve velké hloubce velmi divoce řvoucí řeka. Pohled opravdu pro bohy. Ještě to beru přes půlku jednoho trailu v bikeparku. Chlapi jedou singletrail. Zase cítím srdce v krku. Po třech hodinách přijíždíme na barák a vaříme polévku z pytlíku. Odpolední program nám zase naruší déšť. Jdu si dát kafe do nejvýše položené hospody v Africe. Zkouším místní wi-fi, abych se s vámi podělil o fotku na FB. Zbyněk jednu vybral. Bohužel se to nepodaří. Je to tu fakt komplikované a to si myslím, že místní resort je jedno z nejrozvinutějších míst v Lesothu. Ustává déšť a jdeme se mrknout k řece dole. Neuvěřitelné. Na to, že vrchol je nad námi cca 250 výškových metrů, řeka tady má sílu jak naša Bečva ve Vsetíně po 42 km od pramene. Večer pak ještě něco uklohníme v kuchyni u našich cel na spaní...

A protože je před námi víkend, bonusovou finální část vyprávění Vám přineseme během něj !!!

Rock Machine Výskum&Vývoj

Vášeň. Poslanie.

Ak chceš zapaľovať, musíš horieť! Od prvého náčrtu tužkou, cez testovanie prototypu a vychytávanie chýb až po hotový produkt testovaný našimi inžiniermi v prísnych podmienkach a na trailoch nami a našimi ambasádormi.

Nasleduj kmeň

My všetci sme tvorcovia. Tvoríme komunitu, kmeň, rodinu Rock Machine.


Sleduj nás na sociálnych sieťach a zdieľaj svoje zážitky na biku s hashtagom


#intrailwetrust