hills background

Africké dobrodružství grande finále

25.03.2017

Poslední část vyprávění kluků Romana Kalabuse a Zbyňka Duchoně z africké divočiny na Rock Machinech je zde! Užijte si víkendové grande finále počtení!

Ráno vstáváme poměrně brzy. Mirek nás odváží na vrcholové partie Afriski. Sedáme na naše Rock Machine a jedeme kolem řeky hledat singletrail, o kterém nás den před tím informoval místní trail gurů Jason May. Mimochodem skvělý týpek. Hledáme nástup na trail, který má být perlou resortu. Nejdřív se pletu a nastupuju na pasteveckou stezku a zvu na ni i Zbyňka s Viktorem. Brodíme potok. No spíš malou řeku. Viktor čte terén líp než já a přechází řeku suchou nohou. Já si standardně vyberu valašský postup nejkomplikovanější cestou. Kluci s RockMachinu doufám prominou. Říkám si:“Tak je to enduro, snad vydrží dvoumetrový let vzduchem (hod) a následný dopad.“ Přežilo. Trail, který jsem na dálku objevil, byl opravdu to nejlepší, co jsme zatím jeli. Naprostá pecka, skvěle značené. Projíždíme mezi ovcemi, kozami, osly. Je to zvláštní pocit, když nevíš, jestli uhnou nebo ne. Uhýbají. Brodíme fakt mrtě potoků, stoupáme mezi kameny, bažinami. Ale je to extrémně dobře natrasováno. Výjezdy baví, baví i sjezdy. Ty dosahují i přes 25% sklonu. Viktor na premianta neuvěřitelně dává vše. Je to až trapný, ale Blizz je fakt skvělý trail bajk. Tenhle trail je TOP. Chci ho jet znovu a chlapi mají ten samý názor. Mirek na nás čeká o hoďku a půl dýl, než byl smluvený limit na setkání. Ještě nás vyváží zpět na vrchol Afriski. Tam sundáváme kola. Nasedáme zase na kola a valíme bikeparkovými traily zpět k ubytování. Jedu trošku jinou lajnu než kluci, ale nakonec se setkáme všichni na stejné lajně. Skoky se dají objet a na trailech si hrajeme. Vracím se na dva prvky a zkouším si je skočit. Je to moc dobře postavený. Nejsem žádný DH jezdec. Vše zvládám s přehledem a kluci taky. No kluci. Viktor je nejmladší, ale čtyřicítku má už taky za sebou. Takže nejsme zrovna junioři, právě proto víc zvažujeme každé šlápnutí a každé přejetí balvanů a skoků.

Každý den zvyšuje intenzitu zážitků z pobytu a z jízdy. Jsme se Zbyňkem takhle daleko od Vsetína poprvé, Viktor ze Sušice taky. Evropu máme fakt zmáklou. Tohle je ale jiná zážitková dimenze. Při každé chvilce kdy su sám, jsem vděčný, že mě Mirek oslovil na tuto akci. V člověku se tak nějak projevuje touha po dobrodružství. A tady to fakt je super. A další den znova přebil ten následný. Pro mě byl v rámci tohoto dobrodružství extrémně vnitřně zapsán přesun autem přes Lesotho. Lidé zde jsou fakt na a ve většině případů za hranicí bídy. Děti jsou ale úžasné, stejně jako u nás. Mají absolutně nevinný výraz. Ostatně dospělí jsou velmi dobrosrdeční. Vypadají teda jako bankovní lupiči. Mají totiž skoro všichni na hlavách takové ty kukly, jako když přepadáváš banku. Vůbec jejich úbor je excelentní. Mají holínky, kraťasy, klobouk nebo kuklu a vlněnou deku přes sebe. Ta jim slouží jako ochrana před deštěm, zimou a nečekaně i teplem. Za cigáro by vám nesli kolo kilometry. No ale zpět k dalšímu dni. Jak jsem psal. Přejezd přes Lesotho je zážitek nepopsatelný a jak říkal Sean Penn ve filmu Walter Mitty a jeho podivuhodný svět, jsou okamžiky, které nechci zveřejňovat a chci si je nechat jen a jen pro sebe. To je i můj příběh. Každý vnímá prožitky po svém. Já su prostě vnitřně emočně divný týpek. Takže sundáváme kola a těšíme se na sjezd ze Sani Pass. To je další zážitek, který přebyl ty předcházející. Začalo hrozně pršet, ale ty zatáčky dolů jsou fakt zážitek snů. Není to trail, není to stezka pro kola. Je to horská cesta plná zatáček neuvěřitelného sklonu a jsem hrozně ale hrozně rád, že jsme to jeli. Celý sjezd je parádní. Mirek to jede Roverem dolů s vozíkem. Kluci se fakt baví. Stojíme s Viktorem nad strží, auto už pomalu projelo a valí se Zbyněk, který nahoře fotil. Umělec J. Viktor říká“ „ ty jo, cítíš ten smrad“. Nebyl to Zbyněk v pravém slova smyslu. Jako lidsky. Byly to brzdy jeho kola. Valíme dolů k celnici s JAR. Mimochodem, ta Lesothská byla fakt krutě punková. Civilistka za okýnkem je absolutně v klidu. Směje se mi, že nemám v pasu vousy, ani brýle. Ale je milá a pouští mě. Samo že i kluky. Super je, že i v našem věku si říkáme kluci. Jasný důkaz toho, že chlapi jsou děcka až do smrti. Sorry, holky prominou, ale je to tak. O tom bude jiný pořad v TV, „Hnusná pravda“.

Sani Pass je zážitek. Proti jedoucí auta si mě fotí. Na všechny kynu a oni mi ukazují palec vzhůru. Ne jen mě. Ono to umocňuje to, že intenzivně lije.

Na celnici s JAR se převlékáme do suchého a sedáme do off-roudu. Cesta je úplně na kaši a jízda v teréňáku je další dobrodružství. A veliké. Překonáváme brody a bahenní koupele. Cesta se zdá nekonečná, kdybych nebyl stáhlí pásem v autě, tak trefím mnohokrát hlavou strop auta. Prostě další pecka. Mirek to zvládl. Dojíždíme do Underberg a nakupujeme Lesothské suvenýry. A taky pivo a místní rum. Ubytování je úžasné a ve srovnání s celami v Afriski je to úžasný sociokulturní posun. Miluju Afriku. A nejsem sám. Večer resetujeme naše harddisky místním rumem. Ten mizí a naše myšlenky na další den se množí jako černošské děti. Jsme ubytováni v resortu vybudovaném v anglickém stylu. Ranní probuzení za jasné oblohy nás všechny vyhání ven na krátce střižený trávník do parkových ploch plných laviček, jezírek, květin a pávů. Balíme, po cestě do trailové oblasti u města Howick. Tady fakt nevím, jestli psát o trailu, který jsem bohužel hodnotil jen vizuálně při chůzi cca 3 km úseku, nebo o přírodních krásách, které jsou kolem něj. Krásný vyhlazený singláč totiž lemuje divoké koryto řeky s vodopádem, který padá do hloubky minimálně 60-ti metrů. Tak tohle určitě za rok taky dáme. Je nesnesitelné horko. Ve stínu přes 35 °C. Po dvou hodinách sedáme zase do auta a valíme ještě 390 kiláků do dalšího cílového místa. Tím je Santa Lucia. Malé letovisko s výstavní hlavní třídou. Přesuny jsou náročné nejen časově, ale i na dopravní situaci jako takovou. U každé sebemenší vesnice je několik zpomalovacích prahů, skáčeme přes ně snad dvě stě krát. Nikdy jsem neviděl tolik stojících aut s poruchou na dálnici. Běžně jsou zde také lidi, kteří si jen tak po ní pochodují nebo stopují, mnohokrát pak také přebíhají i přes tři pruhy. No prostě Afrika. Ubytováváme se ve stylovém bungalovu a jdem projít městečko. Po návratu nám majitel říká, že máme být opatrní. Jednak jsou zde všude malé opice, které kradou věci a hlavně opatrně na zahradě večer, protože se stává, že mu na ni chodí hroši z ani ne 50 metrů vzdáleného vodního kanálu. V něm jsou také krokodýly. No potěš koště.

Další den nemá zdánlivě s koly nic společného. No ale kdo by si nechal ujít v Africe safari. My ne. Jedeme do národního parku Hluhluwe– iMfolozi Park mrknout zvířátka. Strávíme tam celý den. Poprchá a tak jsou v akci více než za horka. Lvi se válí v trávě, vylekaný slon na nás vztekle řve, nosorožec zřejmě žádá o ruku protějšek opačného pohlaví. Antilopy, divoká prasata a …. a leopard. No prostě Afrika na dosah od tebe. Máš strach se jít vyčůrat ven z auta. Jsme v safari parku sedm hodin a nejsme v polovině. Musíme mizet, ještě chcem zkouknout duny u nekonečných pláží Indického oceánu v Santa Lucia a mrknout se, jestli na nich další – poslední den ježdění na bajku, zajezdíme. Oceán řve prostřednictvím velkých vln tak, že se skoro neslyšíme. Stojím na břehu a nechám se unášet představami, jaký krásný místa jsou někde za ním. Čas běží, začíná se stmívat. Rychle vylézt na pár dun a fičet pojíst a nachystat se na zítřejší ranní ježdění v písku.

Toho dne byl starý Bruna nervózní…. To bylo v seriálu o majoru Zemanovi. No nebyl to nervózní člověk, ale hroch, možná i dva. Přes okýnko chatky se ozývá silný šramot a zvuky, které vydávají hroši. To se opakuje. Majitel zde má takové pípáky, které se při pohybu spustí a zřejmě mají trochu nevítané návštěvníky vyrušit. Zbyněk zatím v pohodě nařezal několik desítek metrů dřeva a nic nezaregistroval. Neměl jsem si čistit uši, si říkám s trochou nadsázky, třeba bych toho slyšel míň. Ráno vstává první Zbyněk. V 5oo mu zvoní budík a nakukuje ven mrknout na oblohu. Lehce ho upozorním na noční dobrodružství s hrochama. Neohroženě opouští ubikaci a vrací se slevy, kterých jsem se bál. „vstávej prdélko, je vymeteno“. No už v tom oslovení je vidět, že jsme se v našem vztahu zase po letech posunuli díky Africe dál. Vstávám, Viktor z vedlejší chatky je taky nachystaný a vyrážíme. Po deseti minutách jsme na pláži. Duny jsou od hranice i takhle brzy ráno poměrně bouřícího Indického oceánu vzdáleny cca 70 metrů. Jsou jemně prorostlé nějakou vegetací. Zkoušíme první ježdění a je to fakt dobrý. Jsou dobře uhutněné a kousek po kousku se posunujeme po nich dál. Až do místa, kde jsou opět čerstvé hroší stopy. Hroch je velmi nebezpečné stvoření, nezřídka napadne a usmrtí člověka. Trošku znejistíme, ale pokračujeme v ježdění a focení. Fotky jsou fakt skvělé, stejně jako oceán. Jdu ho ještě prubnout. Aspoň po kraťasy tam vlezu, vlna sem tam olízne i choulostivější místa mého těla. V 8 hodin to balíme, pláž zaplňují místní lidé. Nejdou se však koupat, ale uklízet. Vůbec zde se snaží, o řekl bych až převelkou přezaměstnanost. Rozuměj tomu tak, že třeba u prodeje je jeden člověk, pokladní co tě kasíruje, další ti dává věci do tašky, třetí tě vede k tomu co potřebuješ. Stejně tak s úklidem pláže. Na její úklid by stačila třetina těch lidí. Ale zase je super, že tam jsou a něco dělají a vypadají, že jsou za to rádi. Poslední ježdění na této expedici je za námi. Cestou nás zdraví dva černí kluci z místní půjčovny kol, zastavujeme se ve snídaňovém baru na kafe. Dávají se s námi do řeči chlapi a zkoušejí naše kola a vyptávají se. Zaujal je hlavně Blizz na trojkových kolech. Po skvělém ránu přijíždíme do místa ubytování. Mike, tak se jmenuje majitel, zametá stopy po hrochovi na příjezdové cestě. Ještě před odjezdem nám říká, že mu hroch nedávno zničil plot a že ho bude opravovat.

Sedáme do auta a přesouváme se směr Johanesburg ještě s jedním přespáním na trase, ale už bez ježdění na kolech. Cestou bilancuju a loučím se s Afrikou. Hrozně se mi nechce domů. Zůstal bych, ale samozřejmě se těším domů, to bych lhal. Necelé tři týdny mi dali něco, co se těžko popisuje. Spousty inspirace, nespočet zážitků, skvělé a těžké ježdění. Poznal jsem místa, kde se málokdo podívá, zažil mnoho chvil s dobrodružným podtextem. Také jsem ovšem viděl neskutečnou bídu, ale o to větší dobrosrdečnost.

Děkuji ti Afriko, neloučím se snad na dlouho. Určitě se vrátím, se SAFRA – GO jsem domluven na další spolupráci. Díky stroje Blizzard a Blizz, za bezproblémový průběh expedice a díky Dainese, že nám ani v horách v dešti nebyla kosa.

Rock Machine Výskum&Vývoj

Vášeň. Poslanie.

Ak chceš zapaľovať, musíš horieť! Od prvého náčrtu tužkou, cez testovanie prototypu a vychytávanie chýb až po hotový produkt testovaný našimi inžiniermi v prísnych podmienkach a na trailoch nami a našimi ambasádormi.

Nasleduj kmeň

My všetci sme tvorcovia. Tvoríme komunitu, kmeň, rodinu Rock Machine.


Sleduj nás na sociálnych sieťach a zdieľaj svoje zážitky na biku s hashtagom


#intrailwetrust